Jeskyně, místnost s vejci

Bylo až k podivu, že se stařec rozhodl přistoupit na Eddieho hru - mladý učitel popravdě daleko víc očekával nějaký ten kopanec do zadku a přání mnoha štěstí někde jinde, jen ne tady. Dnes a ani nikdy jindy. Na druhou stranu, Eddie velmi pozorně sledoval němohru výrazů v mužově tváři a neuniklo mu, že úsměv se chvílemi ztrácel. Kdepak, z tak pevné oceli tenhle stařík nervy neměl. Možná ještě chvilku pokoušení a přece jen by se uchýlil k nějakému tvrdšímu zákroku.
Nicméně fér je fér, a když muž odpověděl na Eddieho hádanku - a správně - Edward uznale pokýval hlavou. Hádanka byla zákeřná a on neznal moc lidí, co na ni vymysleli odpověď.
"Všechna čest, jen co je pravda. Takže teď je řada na mně, co? Nu, řekl bych, že ty tři sestry jsou minulost, přítomnost a budoucnost. Prostřední budoucnost je okamžik, který plyne v čase, ale pořád je to jen krátký moment; minulosti každou vteřinou přibývá, protože právě v ni se mění přítomnost. A konečně sama přítomnost ukusuje z budoucnosti, takže té pro změnu ubývá." Eddie se usmál. "Ta hádanka je zajímavá; pracuje s hypotézou, že času je konečné a omezené množství a budoucnost je jasně ohraničená, jinak by koneckonců nemohla ubývat."
Popravdě, Eddie vůbec nestál o to, aby se mu vylíhla nějaká okřídlená ještěrka, o kterých dosud slýchával jenom z pověstí a historek. Netušil, jaké problémy by mu to přineslo v práci a v soukromém životě - jako by těch problémů ostatně neměl až moc - ale byl si naprosto jist, že živit draka by bylo nad jeho skromné učitelské síly. Dračí vejce by ale viděl rád.
"Takže..., co teď? Mám vstoupit do jeskyně a spatřit na vlastní oči bájná dračí vejce?" Eddie nahlédl do tmy za starcem; takhle od vchodu nic neviděl, rozhodně nic konkrétního, ale kdo ví, jaké zázraky spatří, až vejde dovnitř? Nanejvýš to bude parta bezdomovců, kteří si v téhle díře ve skále udělali svoje doupě, nic moc horšího. Pokud by to tedy měl být jenom vtip.
"Nebo si můžu sednout tady na pařez a můžeme si vyměnit ještě pár hádanek; řekl bych, že se tu asi dost nudíte, jestli tu celou dobu sám a sám hlídáte nějaká vejce," pokrčil Eddie rameny a znovu nasadil ten nevinný úsměv s jiskřičkami v očích.

"Vstávaj spachtoš!" budil Laston Denny.
"Omfg... Koľko je hodín?" spýtala sa unavene a mierne nahnevane.
"Poviem ti len, že si zmeškala obed," odvetil na jej otázku a na veľké prekvapenie sa jeho jazdkyňa rýchlo spamätala. "Myslíš to vážne?" spýtala sa a pozrela do mobilu. Ticho a nahnevane zavrčala. Presne tak, zavrčala. Postavila sa. Šla spať až nadránom a nebolo sa čomu čudovať, bola sa prejsť s Ježurom. Vrátili sa síce tak o pol noci, no Denn ešte niečo musela vybaviť. Namosúrene sa teda prezliekla z pyžama a vykročila k východu a teda skôr do hlavnej miestnosti. Laston sa pobral za ňou, ale ešte pred hlavnou miestnosťou zastavil.
"Zahrëlis má návštevu, nerušme ich," poznamenal.
"A keď chcem ísť von?" spýtala sa Lastona, ktorý by na ňu pravdepodobne vrhol nenávistný pohľad, keby mohol. Nakoniec musel Laston ísť za ňou, aby niečo nevyviedla.
Keď sa dostavili do hlavnej miestnosti, Denny sa nestíhala uškŕňať. "To myslíš vážne?" spýtala sa Laston a podišla k vajíčkam. Všetky boli nesmierne krásne. "Nechcela si ísť von?" Denny mu však neodpovedala. Už len spomínala na ten deň kedy jej predali Lastonove vajce vo vínovo červenom vrecúšku. "Zvolil si si ma vtedy, alebo až potom?" spýtala sa Denn Lastona a pozrela na neho. "To by si chcela vedieť, čo?" začal podpichovať do nej. Ale to čo mu spravili bolo od nich fakt hnusné. Možno to nespravili naschvál, ale na takéto poklady sa dáva pozor.

"Můj zájem?" Na okamžik měl Eddie pocit, že se přeslechl, přesto se však přiměl k úsměvu. "To vy jste mě ráno vytáhl z postele hlavou na před a přinutil mě běžet sem jak kozu za mrkví, pokud si správně pamatuji." Dál už se Edward nicméně nepřel a pokud dával duch přednost samotě, on ho v tom mohl jedině podpořit. Co se jiných osob na tomto místě týkalo..., nu, pokud se tu někde neskrývala ta tlupa bezdomovců, jak Eddie neblaze tušil, nikoho jiného široko daleko neviděl.
A přece to nebyli bezdomovci, co mladého učitele čekalo uvnitř jeskyně, nýbrž skutečná a opravdová dračí vejce. První, druhé..., rovných sedm jich Eddie napočítal, pokud ovšem do svého sčítání nezahrnul i růžovočervené skořápky roztroušené kolem jednoho z podstavců. Skutečná, opravdová dračí vejce. Jako sedm pestrobarevných drahokamů.
Na koho asi čekají? blesklo Eddiemu hlavou a následovala další myšlenka: Bohové, kdo všechny ty ještěry uživí? Jak velký je dospělý drak? A kolik zvěře asi běhá v lesích kolem Heritage? Vtíravé úvahy, jestli ony počty budou dostačující, rozhodně nepatřily mezi nejpříjemnější. A několik draků tu už docela jistě muselo pobíhat, takže sedm každopádně nebyl konečný počet.
Jak tam tak Eddie stál, zaobíral se vlastními zákeřnými myšlenkami a snad se i ostýchal přijít blíž, vynořily se odkudsi dvě postavy. Jedna z nich byla jednoznačně lidská - mladá hnědovlasá dívka. Ta druhá, bohové chraňte, byla opravdový drak.
"Ehm..., přeji dobrý den," pozdravil Eddie poněkud nejistě a pohledem těkal mezi dívkou a jantarově zbarveným ještěrem. Že by další strážci tohoto místa? O téhle společnosti ten stařec mluvil?

Keď sa v hlavnej miestnosti objavil akýsi muž, Denn zaskočene sledovala jeho počínanie. "Dobrý?" znelo to skôr ako opýtanie. "Ospravedlňte neohrabanosť mojej jazdkyne, moje meno je Laston," povedal a zapichol svoj "pohľad" do muža. "A jej meno je Denny," predstavil aj svoju jazdkyňu, ktorá tam len tak stála ako obarená pri všetkých tých klenotoch. 
Denny sa otočila na truc. To ten drak nemusel. "Denn, otoč sa!" povedal trocha nahnevane Laston, ktorý si nepokojne, a hlavne nemotorne, sadol. "Čo vás sem privádza? Snáď nejaké nedočkavé dráča, alebo dokonca samotný Zahrëlis sa rozhodol pre vašu prítomnosť?" spýtal sa trocha diplomaticky Ježura a znova sa snažil pozrieť na muža. Slepota bol ten najhnusnejší dar. Jeho chvost zametal prach a špinu za ním. Denn ešte stále nahnevane stála otočená smerom k stene a sledovala každý jeden detail na kameni pred sebou. 

//  Ech, už vedia myšlienkovú komunikáciu?

//Rozhodně ne

Dívka vypadala Eddieho přítomností značně zaskočeně, rozhodně se nehrnula ke kdoví jakému rozhovoru. O to víc učitele překvapilo, když za ni promluvil drak, a to poměrně vybraným způsobem. Pohled jeho červených očí byl sice lehce znervózňující, ale to byla maličkost, kterou byl Eddie víc než ochotný přejít. Daleko víc ho trápilo, že vůbec netuší, jak odpovědět. Ve škole se etiketa rozhovoru s drakem běžně neučí, víme?
"Velice mě těší; mé jméno je Edward Sinclair," představil se Eddie a jestliže ho setkání s duchem předtím nijak nevyvedlo z míry, teď rozhodně ztrácel půdu pod nohama. Má se uklonit? Nebo ne? Co je zdvořilost, co drzost a co naopak nemístná vlezlost?
"Moc tomu nerozumím, ale prý bych snad měl být případným adeptem pro jedno z dráčat. Netuším proč, ani kdo o tom rozhodl a zda se vůbec něco stane..., prostě jsem sem byl jen zavolán," vysvětlil Eddie s pokrčením ramen. Dnešek byl přinejmenším dost zvláštní den a pro chvilku měl pocit, že zvláštnější už to být nemůže.
Chyba lávky!
Právě ve chvíli, kdy se Eddie dostával zpátky na pevnější půdu - respektive se začal probírat ze svého dočasného vykolejení - ten nutkavý pocit volání ho zasáhl znovu a ještě silněji. Bez ohledu na přítomnost dívky a jejího draka se černovlasý mladík zlostně otočil a už by býval na ducha před jeskyní zavolal něco nelichotivého, vždyť už je přece tady, tak co se děje, když si uvědomil, že tentokrát ho kdosi volá z jeskyně ven. A ještě dál.
"Omlouvám se, ale..., ale asi budu muset zcela nezdvořile a velmi kvapně odejít, protože dnešek je prostě až moc zvláštní," procedil Eddie mezi zuby trochu zvláštní omluvu a vyrazil z jeskyně ven. Snad se drak a jeho Jezdkyně neurazí.

>>> Roklina

Pokud byla cesta do rokle poněkud zběsilá, cesta zpátky k jeskyni s duchem se stala pravým utrpením. Dráče se Eddiemu za krkem vrtělo a kroutilo a několikrát ho lehce ťuklo žhnoucími kuličkami do uší a krku, pravděpodobně naschvál. Edward skoro cítil škodolibé potěšení, které z dráčete vyzařovalo pokaždé, když sebou jeho Jezdec cukl.
"Jak je vlastně možné, že umíš mluvit?" zeptal se Eddie ještěrky. Rozhodně přitom nepoužil nijak vstřícný a přátelský tón; ta otázka spíš zněla jako obvinění.
"Umím," zavrnělo dráče, očividně potěšené vlastní inteligencí
"Ale všichni draci to neumí, ne? Ne už od vylíhnutí."
"Jsem chytrá." Dráče se znovu zavrtělo, jak se kochalo vlastní výjimečností. Eddie by si býval povzdechl a snad raději změnil téma - nebo ještě lépe mlčel úplně, protože v tichu se mu šlo přece jen asi nejlíp - ale něco na té odpovědi ho zaujalo.
"Chytrá? Takže ty jsi dračice? Nevěděl jsem, že..., au!"
Další žahnutí zanechalo Eddiemu na uchu červený flíček. Bolelo to pekelně a učitel sebou bolestí trhl tak, že dráče sletělo na zem. Zpola překvapeně a zpola zlostně zasyčelo, rychle zkontrolovalo, jestli mu někde něco nechybí, načež probodlo svého Jezdce pohledem přimhouřených žlutých očí, který sliboval pomstu. A vůbec se tvářilo nesmírně dotčeně.
Chvíli si s Eddiem vyměňovali tichý pohled, taková němá hra kdo vydrží déle, načež Eddie stanovil jasnou podmínku: "Pokud chceš, abych tě dál nesl, budeš hodná. Jasné?"
Dračice ještě chvíli propalovala Eddieho pohledem, načež cosi nesrozumitelného zasyčela, co asi měl být souhlas. Eddie jí dovolil, aby mu zase vylezla za krk, ale jejich konverzace tímto zřejmě skončila. Na jednu stranu se jí černovlasý mladík nedivil; taky by byl nejspíš dotčený, kdyby si ho někdo spletl s dívkou. Na stranu druhou, jak asi měl člověk uhodnout pohlaví malého draka, co navíc ani jako drak nevypadal? Podle vzhledu určitě ne a hlas měla dračice zvláštně syčivý, z toho šlo taky hádat leda houby. Důvody pro nějaké urážení rozhodně nebyly dostatečné.
Když dorazili před jeskyni, bylo to jako vysvobození. Eddie počkal, dokud se nezjevil duch, případně mu pomohl zavoláním, a hned vzápětí mu ukázal na svoje momentálně asi největší osobní neštěstí v dstínech modré.
"Pěkně jste to odhadl, jen co je pravda," spustil trpce, "akorát že si mě nevybralo žádné dráče z té jeskyně, ale tahle potvora. Co s ní teď mám dělat? Je to vůbec pořádný drak? Jsem si skoro jistý, že takhle draci vypadat nemají." Eddie ignoroval zlostné syknutí u ucha a snažil se nemyslet na Nayařino tygrované dráče, které taky nebylo prototypem klasického draka. Aspoň ale mělo křídla, kdyby nic jiného, a rozhodně stavbou těla nepřipomínalo tkaničku.

Nayara zachmúrene nasledovala profesora, ktorý sa zrejme rozprával s tým svojím hadovitým dráčaťom. Ona mala zatiaľ ruky strčené hlboko vo vačkoch a premýšľala, čo sa to vlastne udialo. Konečne sa totiž upokojila a tak to celé v mysli preberala s chladnejšou hlavou a s miernym odstupom. Nech to však preberala z akéhokoľvek pohľadu, stále jej to prišlo rovnako neuveriteľné a celkovo padnuté na hlavu. Nejaký pocit ju dovedie do akejsi rokliny, kde nájde zvláštne dráča, po ktorom sa vyliahne dráča ešte zvláštnejšie a hneď na to príde jej učiteľ genetiky. A to ešte nepodotkla fakt, že deň pred sa s ním konzultačne stretla a hneď ďalší sa stane toto. Radšej na tento fakt ani nemyslela. Dnešok sa určite bude radiť k jej najbláznivejším dňom v živote, a to ako v dosavadnom, tak isto aj v tom budúcom, nech ju v ňom stretne už hocičo. Na toto jednoducho nič nebude mať, už nič tento deň v ujetosti neprekoná.
Otočila mierne hlavu a pozrela sa na Tigra, čili Zlodejíčka, ktorý sa práve zabával s jej prameňmi vlasov. Znova si ho prezrela, teda, natoľko, nakoľko jej to táto pozícia dovolovala. Bol to vôbec drak? No, malo to krídla, štyri nohy, stavbou sa to podobalo drakom, ktorých už videla. Dva rohy na hlave, drápy na zadných a predných labách...počkať! Omyl, len na zadných! Až teraz si totiž všimla, že na predných žiadne nemá. Veď ich tam ale mal, nie? No, asi ale nie, zrejme sa jej to len zdalo. No a k tejto zaujímavosti sa riadi ešte srsť a dva prečúhajúce očné zuby, ktoré vyzerajú riadne ostre. A že aj sú. No tie drápy na prednej ju stále akosi zarážali. Veď každý dravec mal drápy na nohách, či už na predných alebo zadných. A tento tu ich mal len na zadných. To ho však bude celkom obmedzovať pri love, nie? Čo sa však nad tým vlastne vôbec pozastavovala, veď on bol celý zvláštny. Rozhodne netypický drak a to nebrala do úvahy toho hada modrého. To už však nebola jej starosť, to nech si vyrieši profesor. Veď ani tento malý Zlodejíček nebol jej starosť, tak nač sa zamýšľať ešte nad tým hadovitým.
V duchu zajásala, keď sa ocitli pred jaskyňou. Zrejme tu ten Zahrëlis býval. Absolútne ju to už neprekvapovalo, dnes sa už nemohla pozastavovať vôbec nad ničím. Keď sa starec objavil, nechala profesora, nech začne. A že začal. Ona sama len súhlasne prikyvovala. "A viete, že mňa to ani netrápi?" ozvala sa, keď profesor skončil. Tiger už z nej dávno zliezol a momentálne si pri jej nohách zatiaľ z diaľky prezeral Zahrëlisa. "Tu máte to dráča a dovidenia!" ukázala na dráčka, ktorý sa po nej zmätene obzrel, zatiaľ čo sa ona zvrtla na päte a nepochybne mala v pláne odísť. To však Tiger nemohol dovoliť. Okamžite sa postavil a rozbehol sa za ňou. Snažil sa ju zastaviť, vesil sa jej na nohy, načo ho ona ztriasla a odbila slovami Zlez zo mňa a zmizni!

Po chvíli prišiel Edward do jaskyne znova, alebo aspoň k jaskyni, a to sa Laston už pri jeho prítomnosti uškŕňal. A to už sa aj Denn musela otočiť, keď sa v jaskyni ozývali hlasy. 
Zmätene sledovala draka, ktorý sa podobal tigrovi, a to druhé. To druhé jej tak strašne pripomínalo čosi z tej jašterice, čo priniesla Therese. 
"Veľmi, ale skutočne veľmi mi pripomína tú jaštericu z rokliny..." povedala pravdepodobne sebe a uškrnula sa. Potom sa pozrela na Edwarda. "Hmmm. Síce to nie je drak, ale Theresa hovorila, že to sú ich predchodcovia. Gratulujem, som tetá!" oznámila s úsmevom. Keby nebolo Denny, ani tá mala potvorka by nebolo. Ale vyzerala skutočne zaujímavo. A pravdepodobne Dey po nejakej dobe zmenila názor na toho Edwarda.
"Hej! Nemôžeš len tak odísť. On si ťa vybral. Potrebuje ťa a keď odídeš, budeš potrebovať aj ty jeho," vysvetľovala Nayare, ktorú poznala z výcviku. "Len preto, že ty si mňa v štichu nenechala? Sú aj takí, spýtaj sa Zahrëlisa," vysvetlil jazdkyni. 
"Mám dnes dosť tvojho mudrovania a prosím ťa prestaň rozprávať ako aristokrat," takmer okríkla Lastona a pozrela sa za Nayarou.

Na Zahrëlisova slova se Eddie zamračil. "Nikdy jsem nežádal o to, stát se Dračím jezdcem, a nikdy jsem neudělal nic, abych se jím stal," konstatoval suše a díval se přitom na modrou dračici, která kmitala rozeklaným jazykem a ochutnávala pachy. Tohle nebyl zlý sen, ale naprostá a úplná realita, další kámen přivázaný Edwardovi na nohu, aby se s ním učitel mohl vláčet - a proč vlastně ne, že? I když Eddie měl neodbytný pocit, že tahle příšera by se o sebe dokázala hravě postarat i sama.
Když se za duchem objevila Denny, modrá dračice cukla hlavou jejím směrem - očividně moc dobře slyšela, co dívka říká. A když v odpověď vztekle prskla, Eddiemu bylo jasné, že je zle.
"Neříkej mi ještěrko, jsem drak," zasyčela dračice zlostně. "Já ti taky neříkám opice jen proto, že tak vypadáš."
Ta urážka byla asi nejdelší větou, kterou od dráčete Eddie zatím zaslechl, ale co slovo, to perla. Popravdě musel přemáhat úsměv, který se mu dral na tvář, pobavený úsměv nad tím, jak kolem sebe dokázala dračice sekat nejen drápy, ale i jazykem. A už od první chvíle od vylíhnutí. S tímhle drobkem bude vážně ještě legrace.
Zatímco on sám pomalu a neochotně docházel ke smíření, Nayara, která se svého svobodného života nehodlala tak snadno vzdát, si musela vyslechnout kázání od Zahrëlise. Při jeho slovech mrkl Edward po modrém dráčeti. Tak ty že jsi partner mojí duše? Tak to chudák duše.
"Popravdě, nejsem si moc jistý," pokrčil Eddie rameny v odpověď na starcovu otázku. "Tady v jeskyni jsem ucítil, jako by mě něco volal pryč, a tak jsem šel. Když jsem dorazil do rokle v horách, už tam byla Nayara s oběma dráčaty a jedno se ke mně přihlásilo - to je asi celé." Nebylo to nic moc vysvětlení, ale byla to ryzí pravda. Eddie sám měl ale přehršel otázek. "Jak je možné, že se dvě dráčata ocitla v horách? Tady se přece žádné vejce nepohnulo. Navíc vypadají tak zvláštně..., jedno má napůl srst a druhé, vždyť vidíte sám. Nemá ani křídla. A umí mluvit jen co se vyklubala, to mi taky nepřipadá úplně normální I když je to samozřejmě úžasné, to ano," dodal učitel rychle. Lichotka dračici uchlácholila, pro změnu spokojeně zamručela a zavrtěla se svému Jezdci za krkem docela jako modrý had. Její kůže bez šupin byla na dotek vlastně příjemná a slabě hřála, jak si Edward uvědomil.

Nayara si odfrkla, no ďalej pokračovala v ceste. „To určite!“ zvolala späť na Dennino vysvetľovanie výsmešne, no neotáčala sa. Kráčala smerom preč a už aj malý Tiger zostal zarazene stáť, zúfalo a vystrašene sa pozerajúc za svojou odchádzajúcou Jazdkyňou. Tou, ktorú si vybral za svoju partnerku života a ktorá ho tak ostro odmietla. Zúfalo a prosebne na ňu kníkol. Tento zvuk, ani nevedno prečo, sa jej zaryl hlboko do srdca ako tŕň šípu. Cítila pocity, zúfalstva, miešajúce sa s jej pocitmi akejsi...viny? Fakt cítila vinu? Ale prečo, začo? Veď sa redsa nemala prečo cítiť vinná, ona nie. Tak prečo cítila práve tento pocit? To v nej utvorilo akési váhanie, no predsa ho nedala na sebe znať a snažiac sa to odignorovať, pokračovala ďalej. Hoci, teraz už akosi menej rázne.
Tieto pocity však okamžite zmietla vlna rzohorčenia, keď narazila na akúsi neviditeľnú stenu, ktorá ju odmietala pustiť ďalej. Schválne sa počas Zahrëlisovho kázania pozerala pred seba a odmietala ním čo i len pohnúť. Avšak výnimočne počúvala niečie kázanie, hoci inokedy by to všetko šlo jedným uchom dnu a druhým von. Zatínala čeľuste a už presne vedela, čo povie. Nakoniec sa predsa len otočila a pohľad zlatavých očí zabodla rovno do starca. „A ako viete, že som práve ja jeho Jazdkyňa? Čo ak sa len pomýlil a všetko to bol len omyl? Úprimne, ani v najmenšom by som neprotesovala,“ jemne sa uškrnula pri poslednej vete. „Ja som sa o nič podobného neprosila a ani sa neprosím. Neviem ako vy, ale ja mám svoj život, svoju slobodu a odmietam sa viazať k nejakému tvoru, ktorý mal byť akurát tak len v legendách a rozprávkach. Odmietam sa vzdať štúdia, času, svojho dosavadného života,“ viedla monológ protiargumentov tento raz ona. „Nemôžem na seba vziať niečo takého, nie som na to stavaná. Ja nemôžem a ani nesmiem byť Jazdkyňou!“ pokrútila hlavou a jednou rukou sa chytila za druhe rameno, pričom znova začala palcom hladiť hadí náramok. To bolo gesto, ktoré ako jediné ukazovalo na to, že sa v nej odohráva vnútorný nepokoj. Tekala očami po všetkých, až sa ním zastavila na Tigrovi, ktorý jej pohľad opätoval. V jeho očiach sa odrážal strach z toho, že skutočne odíde. To v nej vyvolalo opäť ten pocit previnenia a teraz i bolesti. Odvrátila teda pohľad, ktorý následne obrnila, takže bol rovnako ničnehovoriaci ako jej výraz. Niím nedávala znať zmes protichodných pocitov, ktoré v nej teraz vírili ako tornádo.
Tiger sa na starcovu výzvu otočil a docupkal k nemu. Zaujato si ho prezeral podobne, ako si ho prezeral ten starec. Srsť však nebolo to jediné, čo mohlo na dráčikovi starca zaujať. Absencia predných drápov bola hádam ešte nezvyčajnejšia, ako jeho osrstenie. Kto by len mohol tušiť, že mu nechýbajú až tak úplne...
Nay mlčala, keď jej profesor Zahrëlisovi vysvetľoval, čo sa udialo. Ona k tomu nemala čo viac dodať a momentálne odmietala hovoriť bez toho, ak by na ňu niekto neprehovoril ako prvý.