Kdepak mám ocásek?

• Počet volných míst: 3-4(Jacián, Denny, Coralina...)
• Vypravěč: Osud
• Obtížnost: Všichni
• Úvodní děj:
Představte si, že jste malým dráčetem. Máte to? Tak přesně tohle vás potkalo. Jste pár dní staré dráče, které se s ostatními dráčaty umí dorozumět jen pomocí gestikulace a zvuků. V podstatě jste jako každé jiné mládě, jen o trochu vyspělejší, rozumíte ostatním svého druhu, ale jinak nikomu a ničemu. Většina věcí je pro vás nová a neznámá.

• Poznámky: Tohle bude taková zkušební Minihra, kde půjde hlavně o zábavu a vyzkoušení si být dráčetem. S volnou hrou to nemá nic společného. Nahlášení hráči obdrží velmi povrchní charakteristiku dráčete, za které mají hrát. Vaším úkolem je se držet povahy a také všeobecně toho, jaká dráčata jsou. Při zaplnění všech volných míst začneme a pod tento příspěvek napíšu úvodní post, na který budete reagovat. Nic těžkého to doufám nebude a znovu opakuji - jde hlavně o tu srandu a pobavení se

Ocitli jste se všichni v lese. Kolem vás je všechno obrovské, vy jste malincí asi jako štěňata. Ačkoliv někteří jsou přeci jen o trochu menší. Mluvím o Lyässe, která je nejmenší. Zato Alassëon je největší. A Laston se pohybuje někde mezi nimi.
Máte na výběr dvě cesty - tam, kde jsou stromy hustší, anebo tam, kde řídnou. První cesta vede nejspíš dál do lesa a ta druhá do města. Obě nabízí nebezpečí, ale také možnost poznat nové věci. Je na vás, kudy se vydáte.

//Takže začínáme! Jelikož všichni už máte své draky, hrajete za ně - podle jejich povahy a vzhledu

Laston pocítil príval vzrušenia. Ticho, ale šťastne pípol a nastražoval šupinaté ušiská. Ježura však nezachytil nič, okrem dychu svojich spoločníkov. Časť lesa, ktorá bola hustejšia, ovanula draka dávkou adrenalínu a novonarodený drak sa pobral cestičkou k nemu. Sem tam zakopol o nejaký kamienok a vetvičku, ktoré si nevšimol. Slepota mu vadila.

Lyässa se nespokojeně rozhlížela kolem sebe. Vadilo jí že u sebe nemá svého Jaciánka a proto zlostně zasyčela. Teprve pak se začala rozhlížet kolem sebe. Velký jantarový drak a ještě větší růžový drak a všude spousta obrovských stromů. Nikde žádná dračice. Nespokojeně nad tím švihla ocasem a vydala se k řidší části lesa už jen z principu aby nešla tam kam předtím ten Jantarový a snad taky aby našla cestu zpět za svým Jaciánkem. Co kdyby jí utekl za nějakou lidskou samicí? To přece nemohla dovolit. Byl jen její. I tak si ale všímala všeho kolem sebe a pečlivě zvedala nožky aby ze sebe při svém malém vzrůstu ještě neudělala nemotoru.

Alassëon sa placho poobzeral. Bol na neznámom mieste. Kde je Coralina? Kto sú tí ostatní? Jedna samica (Alassëon sa až začervenal) a jeden samec. Placho cúvol. Poobzeral sa. Samec išiel do hustého lesa a samica do riedkeho. Alassëon vedel, že sa musí jednou cestou vydať aj on. Dievčat dračíc sa ale bál, preto začal nemotorne hopkať za samcom drakom do hustého lesa. Bol z nich najväčší, ale aj najnemotornejší, preto takmer stále zakopával. Mal celkom solídnu váhu. S obavami sa obzeral okolo, ale so zakopávaním napredoval.

Před Lastonem a Alassëonem, kteří se vydali společně, se objevila liška. Zrzavá a docela hubená. Ne vyhublá, spíš elegantně štíhlá. V létě nemusela mít tak hustou srst. Nebála se dráčat. Považovala je spíš jako svou kořist. Anebo jako své kolegy. Každopádně si je zvědavě prohlížela. Malinový se jí však lekl a noha se mu zaklínila mezi zemí a tlustou ulomenou větví, která mohla být docela dobře i kmenem menšího stromu. Sám se z toho ale pravděpodobně dostat nemohl. A liška se blížila. Zatím ale nehodlala útočit, jen si je prohlížela.

Zato Lyässa se sama vydala směrem do města, kde cítila svého jezdce. Ovšem pouze matně a neurčitě. A navíc si připadala tak malinká mezi obrovskými stromy. A zničehonic se pod ní země propadla. Spadla do nějaké nory nebo do něčeho takového. Vlezla se tam tak akorát, nemusel se hrbit, ale nemohla se ani víc povyšovat. Před ní i za ní byla tma a dvě možnosti, kudy se mohla vydat.

Mrzutá a zkroušená Lyässa, která musela sama procházet tak velkým lesem zděšeně kníkla, když se pode mí nečekaně propadla zem a ona skončila v nějaké noře. Narazila si při pádu čumák, který jí teď trochu bolel. Chtěla být u svého Jaciánka, který by tohle určitě nedopustil. Lehce si přední tlapou přejede po čumáku a pokusí se zamžourat do tmy kolem sebe zda něco neuvidí. Dokázala ale rozeznat pouze stěny nory kolem sebe a pokračující tmu před sebou a za sebou. V tuhle chvíli byla asi prvně ráda že je tak malá. Chvilku rozvažovala, která bude lepší pro prozkoumání a nakonec se rozhodně vydat přímo za nosem a tudíž do tmy před sebou.

V hustom lese bola pomerne tma a desivé tiene. To Alassëona desilo. Dokonca viac ako zvuky, čo sa lesom niesli. Stále zakopával o hrboľatý terén, občas sa musel vyťahovať na menšie kopce. Pritom sa snažil mávať krídlami, no sotva nimi hýbal, nieto aby zvládol vzlietnuť. Odrazu uvidel pred nimi tvora. Tvora väčšieho ako malý drak, dokonca väčšieho ako on sám. Zľakol sa a s výskokom cúvol. Jednou nohou sa prepadol do medzery medzi koreňom a zemou. Zaťahal - nôžka nešla vytiahnuť. Upieral zdesený pohľad na líšku, tvora, ktorý bol predátor. Alassëon bol korisť. Ťahal nohu z diery, ale nedarilo sa mu. Akurát ho začala bolieť. Zakňučal a znova pozrel na líšku. Vyceril ostré ďasná. No v očiach a v postoji mu bol stále vidieť strach. Nohou šklbal, akoby do nej dostal tik.

Laston pocítil pred sebou čosi chlpaté ako po chvíľke zistil. Mierny vietor sa opieral do srsti zvierať a on to začul. Od radosti takmer poskočil, no zistil, že jeho o mnoho väčší spoločník má problém. Zapadol nohou do diery. Ježura k nemu vyslal upokojujúce pocity a pricupkal k nemu nevšímajúc si nebezpečenstvo. Chytil zúbkami Alassëonovu nohu a začal ju ťahať hore.

Nemít šupiny ale srst tak by se mi na hřbetě zježila nad těmi odpornými, děsivými zvuky. Místo toho jsem se jen instinktivně skrčila k zemi a lehce nad sebou roztáhla křídla, moc to vážně nebylo jen tak jak mi dovolovala šířka tunelu, ale i tak jsem se snažila působit větší a děsivější aby případný nepřítel ve mě hned neviděl snadnou kořist. Už z tohohle mého chování bylo jasné že jsem se plíživě vydala dopředu zjístit co za příšeru vydává tak hrozné zvuky. Nejspíše jsem měla velmi malý pud sebezáchovy pokud jsem nějaký vůbec měla. V myšlenkách jsem ale pořád doufala že brzy najdu nějakým zázrakem Jaciána, nebo on najde mě a vše bude v pořádku a né takhle děsivé.

Bolestne zaškrehotal, keď sa mu kolega zahryzol do nohy. Síce z dobrým úmyslom, ale na nič to nebolo. Iba ak mu zodral pár tenších šupín z nohy. Obzrel sa na líšku, a zmeravel, keď zistil, že je priamo pri nich. Keď ich oňuchávala, tak zistal úplne nehybný a vypliešťal na ňu oči. Nevedel sa rozhodnúť, čo urobiť - či zavrčať alebo sa schúliť od strachu. No a na svoju nerozhodnosť doplatil - líška odstrčila jeho jantárového menšieho spoločníka, vytrhla ho z koreňov (na čo Al znova bolestivo zamraučal) a potom ho chytila zubami pod krkom. Alassëon vydesene zamraučal a začal sa hádzať. No čím viac sa vzpieral, tým viac sa líščie zuby okolo jeho hrdla zvierali. Takmer už nedokázal dýchať. Privrel oči a ochabol. Už nevládal - nemal dostatok kyslíku - a ochabol. Nechal sa ťahať.

Laston sa opatrne otočil a po prvý krát za svoj život prehovoril. "Preč!Preč!" zachripel a vrhol sa na chlpatú nohu. Snáď odíde. Laston v to pevne dúfal. Zuby zaťal tak, aby to líšku bolela, ale nie tak aby jej to vážne ublížilo a po chvíli ju pustil zo svojich čeľustí, no skočil jej na chrbát a snažil sa ju zložiť k zemi. To bolo pre Lastona ale dobrodružstvo. Pred tým však ani nevnímal, že spôsobil bolesť svojmu kolegovi, ale teraz to je iné. Snaží sa pokoriť divé zviera, pokladajúc dvojicu za korisť.